A máme tady neštovice!

Ráno začalo jako každé jiné. V 5:50 budíček – se zalepenýma očima si jdu připravit něco malého k snídani. V rychlosti se mrknu na novinky ze sociálních sítí, které se odehrály během noci, a pak se jdu hodit trochu do gala, abych nevypadala jako zombie s gigantickými kruhy pod očima.

Je přesně 6:25 a já se pomalu plížím do dětského pokojíčku vzbudit tu naší malou princeznu. Vykopat ji z postýlky je někdy nadlidský výkon, ale zrovna dneska to šlo jak po másle, a navíc i s tak dobrou náladou, že jsem si v duchu říkala: ,,To bude ale KRÁSNÝ den.,,

No, to jsem se teda zmýlila.

Sejdeme dolů do kuchyně, kde malé B. připravím něco k snídani. Ta se hned vrhne na svoje nejoblíbenější křupky s mlékem. Po chvilce se zarazím. Říkám si: ,,Co to má za malé červené puchýřky zezadu na krku?" ,,Jeden, dva..." začínám počítat. A lehce vyšilovat. Pak mi to došlo! Když jsem před 14 dny šla odvést malou B. do školky, první, co mě praštilo do očí, byla velká cedule na dveřích s červeným nápisem ,,VYSKYTLY SE NEŠTOVICE." Tehdy jsem si říkala: ,,A SAKRA  - doufám, že je nechytla!"

No a je to tady!

Po 14 dnech výskytu ve školce je máme doma taky. A to jsem si myslela, že nějaký neštovice určitě nepoznám (jsem se lehce spletla). Takže telefonát do školky, že malá B. dneska opravdu nepřijde, a asi ani dalších pár týdnů. Další telefonát patřil naší nejlepší paní doktorce, která se v rychlosti ptá: ,, Maminko a poznáte, že jsou to neštovice?" Říkám: ,,No jako myslím, že ano, ale jistá si taky moc nejsem", Proto jsme raději zajely do ordinace, kde mi sama paní doktorka potvrdila, že se opravdu jedná o NEŠTOVICE, a budeme muset být doma. Dostala jsem za úkol zavolat jí za dva dny, jak se pupínky rozšířily.

Rozšířily.

 A hodně.


 

No a co teď?

Vidina toho, že budeme takhle spolu 2-3 týdny zavřené doma mě tak trochu děsila (přece jenom dítě ve třech letech už má svojí hlavu a umí si pěkně vymýšlet)

Každopádně - začaly nám bílé tečkovací dny plné tekutého pudru.

První věc, co malá B. vyžadovala, bylo pouštění pohádek, speciálně Tlapkové patroly (kdo nezná – pozná) Takže jsme rozjely maraton plný tlapek (mně se to hodilo, protože jsem si mohla udělat nějaké věci do práce) a doma bylo aspoň chvíli ticho - až tedy na neustálé povídání tlapek a jejich nekonečné příběhy, kde zachraňovaly kde koho (Jsou to totiž šikovné tlapky, které zvládnou opravdu všechno) Musím říct, že vidět pohádku asi tak po 20x je opravdu, ale opravdu na hlavu. Hlavně při usínání, když mi v hlavě neustále hrála znělka Tlapkové patroly:

 "Tlaková patrola, správný směr vždy mají, v Adventure Bay může nastat problém zlý, Ryder a Tlapkový tým, všechno zachrání – Marshal, Rubble, Chase, Rocky, Zuma, Skye - jóó přijíždí - Tlapková patrola lalala..."

No, to by asi stačilo, nebo to zase nedostanu z hlavy a nakazím znělkou i Vás.

 Zpátky k tématu.

Mezi mazáním pupínků a koukáním na pohádky jsme samozřejmě dělaly i něco smysluplnějšího (abyste si nemysleli, že jsme celý dny jen seděly u televize), a to hlavně pexeso, různé omalovánky, kreativní bloky, modelína, lepení srdíček, škrábací obrázky a tak dále. Takže jedno velké DÍKY patří všem, kteří tyto skvělé vychytávky vymysleli.

 

Co je vlastně za den?

Všechny dny začínaly stejně – já vstávala jako do práce, abych si ráno aspoň něco stihla připravit, a malá B. vstávala chvíli po mně (jak kdy samozřejmě)

Následující dny u nás probíhaly také dost podobně, asi takto:

 Ráno pohádka – svačina - společná kreativita – oběd – polední klid (pokaždé jsem se opravdu modlila, aby malá  B. usnula po obědě, protože ta chvíle ticha a klidu byla opravdu k nezaplacení) svačina – hrátky (nejraději hra na schovávanou a tancování na vše možné – Mixle Pixle mají díky našim neštovicím o 100% větší nárůst sledovanosti) – večeře - pohádka (Tlapková patrola asi po sto-padesáté-osmé) a spánek.

Stále a stále dokola. Brzy už jsem opravdu měla všechny dny slité do jednoho.
 

PÁPÁ neštovice

Je štěstí, že malá B. měla průběh neštovic naprosto skvělý (bez teplot a škrábání), takže jsme si to v závěru spolu i užily. Po 8 dnech neustálého mazání, kontrolování pupínků, koukání na pohádky a tvoření všeho možného jsme přišly na kontrolu k paní doktorce, která nám řekla radostnou zprávu: "Můžete jít ven!" Ale ještě větší radost jsme měly z toho, že se malá B. může konečně po 10 dnech umýt (kdo by to řekl, že tekutý pudr je tak mastný, že když vložíte dítě do vany, z obyčejně čiré koupele se rázem stane zakalená voda, při které ani nevidíte na dno vany)

Teď když to vidím zpětně, tak nám to opravdu krásně vyšlo – ve čtvrtek jsme ukončily ,,karanténu,, a před námi byl prodloužený velikonoční víkend strávený s rodinou na chalupě v Orlických horách. Nemohly jsme se dočkat, že po více než týdnu vylezeme ven, a budeme si obě užívat přítomnost našich nejbližších.
 

Takže milé maminky (tatínkové, babičky) pokud právě proděláváte neštovice a nebo jiný druh nemoci – NEDĚSTE SE! Mě samotné v hlavě taky neustále vrtalo, co budeme spolu celé ty dny (týdny) dělat, abychom si nelezly na nervy, a tak nějak to spolu zvládly. Vidíte - přežily jsme to ve zdraví obě dvě (já se zásobou kafe, a malá B. se zásobou pohádek) A teď můžu s radostí říct, že to máme konečně za sebou, a tento druh infekční nemoci si na nás už nikdy nepřijde!