Jak to všechno začalo?

Škola je místo zábavné i poučné. Žáci znuděně získávají informace, řehtají se o přestávkách, ale také pořádně zlobí. Před rokem jsme se seznámili s bájnou 3. C, která zvládala všechno – zlobit, učit se i hrát si. Jak to dokázali? A dokáží to ještě dnes?

Zjistili jsme tehdy, že se naučili pracovat samostatně a velmi rychle. Klíčem byly zábavné pracovní sešity. Díky nim čtvrtletní písemku z matematiky odevzdali za deset minut! (Byli jsme u toho! Více zde) Uzavřeli tedy dohodu s panem učitelem Novákem, že pokud vydrží v poctivé práci po celý rok, mohou zbytek hodiny prořádit. Večery plné příprav jim umožnily zapisovat a pracovat v hodině o mnoho rychleji. A zbytek hodiny? Fotbal, pěvecká soutěž i závody autíček. A pan učitel řádí nadšeně s nimi.

Z Pardubic až...kam vlastně?

Byli jsme je tehdy navštívit v nejmenované pardubické škole, Tento rok po nich ovšem nebylo ani vidu ani slechu. A my chtěli vědět jedinou věc - Je všechno při starém? Jsou ze třeťáků čtvrtáci? A jestli ne, jak je to vůbec možné? Proslýchá se ovšem, že nemohou nikdy zůstat na stejném místě. Jestli jsou dnes v Přerově nebo v Košicích – to netušíme.

Nakonec se nám podařilo spojit se s panem učitelem. V telefonu zněl trošku nabručeně a přísahali bychom, že jsme ve sluchátku slyšeli i žhavé rytmy samby. „Jste na dovolené?“ ptáme se. „Ne,“ špitnul smutně a najednou nám došlo, že takto legendární třída je přeci doma všude ve světě, na každém místě a v každou roční dobu. Proč by tedy nemohli být třeba ve Španělsku? Zcela pracovně, ovšem. Chápavě jsme pana učitele Nováka politovali a ten nakonec svolil. „Můžeme všichni zajít na zmrzku,“ řekl s nadějí v hlase. Třikrát hurá!

S legendami na zmrzce

Pan učitel byl od loňska viditelně opálenější a plnovous měl pečlivě zastřižený. Jinak ale ani vráska navíc. Ostatně i děti vypadají pořád stejně.

Jsou asi na takové pohledy zvyklí, protože se pobaveně řehtali, když jsme usedali do měkkých křesel v kavárně. „Dva kopečky jahodové a kokosový čískejk ,“ diktoval usměvavému číšníkovi zrzavý klouček Pepa. Než si všichni objednali dobroty, stihli jsme se trochu uklidnit. Pan učitel s plnou pusou indiánka vrtěl hlavou: „Neděláme to často, že se s někým sejdeme dvakrát.“ Ujistili jsme ho, že chceme vědět jednu jedinou věc.

Jak jsme na všechno přišli

„Dobře,“ mlasknul. „Tak začněme. Musíme totiž cvičit na karneval.“ Zvedli jsme oči od našich zákusků a všimli si toho, jak rychle polknul. Prořekl se! „Měli jsme s tím Španělskem pravdu, že?“ ptali jsme se opatrně. „Jsme nejzlobivější třídou minulosti, současnosti i budoucna. Znají nás rodiče i děti po celém světě. A to něco stojí,“ žvýkal rozvážně pan učitel. „Jde o nějakou časovou smyčku, ve které jste se ocitli?“ tážeme se. Zrzavý Pepa, který se už nemůže dočkat fyziky, vytáhl papír a tužku. „Nakreslím vám to,“ řekl.

Po chvilince nám ukázal graf plný čísel a záhadných hodnot. „Naše hlavička,“ zaštěbetala blonďatá Anička, ta, která loni začala hru s panenkami. Ostatní halasně přisvědčili. Pan učitel nám pokynul: „Co jste to chtěli vlastně vědět?“ Přikývli jsme. Grafu jsme stejně za mák nerozuměli, takže jsme klidně mohli přejít k naší slavné otázce.

Navěky věků?

„Chtěli jsme vědět jedinou věc," začali jsme pomalu. "Před rokem jste byli legendou. A dnes vypadáte úplně stejně. Znamená to, že nestárnete? Vyrostou vůbec někdy děti z legendární 3. C? “ Pan učitel Novák udiveně zvedl hlas: „Pochopitelně, že ne. To jste se s námi sešli jen kvůli tomu?“

„S legendami na zmrzku? Kdykoliv!“ zavolali jsme pobaveně. Viditelně potěšen pokračoval: „Některé věci prostě zůstávají stejné. Jako, že vyjde slunce a na jaře roztane sníh, taková je jistota, že legendární 3.C je věčná. Žijeme jinde i tady. Včera i dnes. U vás i ve Španělsku.“ Významně se na nás podíval a začal se smát. Spolu s ním se rozchechtaly děti - a nakonec i my.

Škola je totiž místo zábavné i poučné. Žáci znuděně získávají informace, řehtají se o přestávkách, ale také pořádně zlobí. Přidáte se k nim?